Historie ústní hygieny

Lidé se o zuby nějakým způsobem starali již od začátku civilizace. Nebylo to ale vždy tak elegantní, příjemné a účinné jako dnes.

V dobách, kdy se člověk teprve stával člověkem, problémy s kazy, jaké máme dnes, nebyly. Zuby tehdy trpěly spíše obrušováním než kazy, jak dokládají archeologické nálezy. Potrava tehdy byla hlavně tuhá a nedokonale opracovaná. Na druhou stranu strava obsahovala poměrně málo cukrů, zuby se tak kazily méně.

Původ zubního kartáčku, jako nástroje určeného k čištění zubů, není přesně znám. Předpokládá se, že historie zubního kartáčku sahá do dob starověkého Egypta a Babylónie. První zmínky o této pomůcce jsou datovány do roku 3000 až 3500 př. n. l. Egypťané již před 3 000 lety př.n.l. pohřbívali s mumiemi jejich zubní kartáčky – tenké roztřepené větvičky. Měly být k dispozici zemřelému, aby ho netrápil zapáchající dech.

Tyto větvičky na čištění zubů jsou považovány za předchůdce dnes stále používaných zubních kartáčků Siwak, také známý jako Miswak nebo Meswak, které jsou vyrobeny z kořenových vláken subtropického stromu Salvadora Persica (známý také jako Arak). Tento kartáček vznikl tak, že jeden konec větvičky se žvýkal tak dlouho, dokud se na něm nevytvořila vlákna. Roztřepeným koncem se pak čistily zuby. Když se opotřeboval, okousal se další kousek. Zuby nejen čistil, ale také leštil a zbavoval ústa nepříjemného zápachu. Kořenová vlákna tohoto stromu obsahují oleje a taniny, které údajně mají antiseptické účinky. Navíc si lidé všimli, že zuby opticky zesvětluje. Díky tomu se stále používají v některých zubních pastách jako přísady. Podle archeologických nálezů byl druhý konec klacíku zašpičatělý – mohl se pak využívat jako párátko. Na starých papyrech se našla i lékařská doporučení, že je nutné si čistit zuby alespoň jedenkrát denně. Tyto čistící prostředky se vyznačovaly velmi krátkou možností užívání. Zubní klacíky většinou sloužily pro týdenní čištění.

Základem péče o zuby ale nebyly ve starověku kartáčky, nýbrž párátka. Už některé pravěké nálezy naznačují, že se takto mohly používat předměty staré desítky tisíc let. Z oblasti starověkého Říma se setkáváme se zmínkami o čištění zubů pomocí párátek ze dřeva stromů, brků, zabroušených lidských zubů nebo z kovu. Bylo jednodušší odstranit z mezizubních prostorů a zkažených zubů zbytky kousků masa než se snažit o pravidelné čištění.

Jako zubní pastu používaly některé starověké civilizace „vybledlý černý inkoust“, který se získával z arabské gumy a sazí smíchaných s vodou. Někteří lidé rozdrtili kamennou sůl a smíchali ji s mátou, květem kosatce a pepřem. Vůně byla povzbuzující. Antičtí autoři doporučují čištění zubů myrhou, mátovou šťávou, pemzou, rozetřenými růžovými lístky. K výplachům úst sloužily čistá voda a také víno, ve kterém se povařily žáby.

Zmínky o větvičkách na čištění zubů nalezneme také v čínské literatuře datované do roku 1600 př. n. l. Králové a nejbohatší obyvatelstvo, především v Číně, žvýkali větvičky z drahých aromatických dřevin, které zároveň osvěžovaly dech.

V Indii doporučovala kniha zákonů Manu z doby 600 př.n.l. a lékařské texty pojmenované podle lékaře Susruta čistění zubů pastou a kartáčkem. Větvičky rozkousané na vlákna sloužily jako kartáček a směs medu, zázvoru, skořice, soli, muškátového ořechu a sezamového oleje byla zubní pastou. Kasta brahmánů si čistila zuby hodinu při východu slunce a vyslovovala při tom modlitby. Velký úpadek zaznamenala ústní hygiena ve středověku, zuby se čistily např. cibulí nebo rozžvýkáním mátové větvičky, vypláchnutím úst slanou vodou apod. Ve starověku ale zejména ve středověku se stalo párátko symbolem bohatství – mezi šlechtici byla oblíbená párátka ze vzácných kovů, slonoviny nebo ušlechtilých dřev, mnohdy byla i luxusně zdobená drahými kameny.

Za vznik novodobého zubního kartáčku vděčí svět Číně. Právě zde v 15. století začali používat štětiny z divokého sibiřského kance. Štětiny vložili do dřevěné rukojeti (nejčastěji z bambusu) a vytvořili zubní kartáček, který čistí zuby mnohem lépe než do té doby využívané žvýkání větviček. Výtvor se dlouho používal pouze v domácím prostředí, avšak díky cestovatelům se dostal i na evropské území.

Štětiny z kance nebyly tak jemné jako ty dnešní, ale princip už byl stejný jako v současnosti. Výroba kartáčku, především zasazování mnoha štětin do dřívka, byla ale náročná, a tedy i drahá. Bohatí Číňané přišli s řadou vylepšení: místo nepoddajných a k dásním nepřátelským štětinám z kance objevili lepší materiály – například koňské žíně nebo jezevčí srst. V Evropě to však mnoho zájmu nevzbudilo, neboť v této době si málokdo čistil zuby – pouze část šlechty. Na konci sedmnáctého století se v Evropě rozrostl problém zubních kazů. Zubní kartáček na doporučení lékařů měl vlastnit každý člověk a bylo téměř nemožné dovážet všechny jen z Číny. Z našich zemí je z 18.stol. dochováno párátko ze sloní kosti, na druhé straně párátka je tzv. ušní lžička na čištění uší.

Období novověku přináší Evropě první sériově vyráběný zubní kartáček ( v roce 1780). Stalo se tak zásluhou obchodníka Williama Addise z Anglie, který zubní kartáček vynalezl ve vězení v době výkonu trestu za pobuřování a výtržnosti. Na princip kartáčku ho údajně přivedl pobyt ve vězení, kde neměl k čištění zubů ani saze ani sůl a už vůbec ne čisté oblečení. Inspiroval ho dozorce, který koštětem zametal podlahu. Napadlo ho, že by se podobně daly „zametat“ i zuby. Jednoho dne si od dozorce sehnal prasečí štětiny, které usadil do otvorů v ovčí holenní kosti, která mu zbyla od jídla. Firma Williama Addise funguje dodnes jako podnik Wisdom Toothbrushes.

Od roku 1840 kartáčky vyráběly především ženy v malých domácích firmách. Kartáčky podléhaly módě, jejich rukojeti byly vyřezávány z kostí, do jejichž konců se vyvrtávaly otvory a připevňovaly přírodní štětiny. Kdo neměl peníze na kartáčky z prvních továren, vyráběl si je doma sám.

První kartáček ve Spojených státech amerických vyrobil Hiram Nichols Wadsworth v roce 1850 a byl rovněž z kosti a prasečích štětin.

V 19. století se pro výrobu rukojetí kartáčků přestaly používat zvířecí kosti. Jako náhradní materiál byl zvolen celuloid. Hlavním podnětem pro tuto změnu byla první světová válka, kdy kosti byly více potřebné pro konzumaci než pro výrobu zubních kartáčků. Umělá hmota byla lehká, odolná, levná a umožňovala, aby se do ní snadno, a přitom pevně, zasazovaly štětiny.

S vývojem kartáčků také docházelo ke zdokonalování zubních past . Amerika ještě v 18.stol. používala pastu ze spáleného chleba. Od roku 1900 se začala pasta vyrábět z peroxidu vodíku a sody. Po roce 1914 se začal do pasty přidávat fluorid a začala se stáčet do tub, zatím kovových. Stejně jako kartáčky i klasická párátka v podobě, v jaké je známe dnes, vznikla až ve druhé polovině devatenáctého století, když je začal v USA vyrábět průmyslník Charles Forstert. Využíval k tomu tehdy brazilské dřevo. V současné době se po celém světě ročně spotřebuje asi sto miliard párátek.

Z produkce kartáčků se stal byznys. Z Francie se kartáčky dostaly dále do USA a Japonska. V Americe se začali soustředit na moderní technologie a jejich cílem bylo vyrobit co nejpříjemnější kartáček. Štětiny z biologického materiálu byly slabinou kartáčků, časem se kazily a jejich používání nebylo příliš hygienické.

V roce 1938 se místo zvířecích štětin začala používat nylonová vlákna. Nastala tak éra čištění zubů, jak ho známe dnes. Vynálezcem tohoto pevného a pružného vlákna byl chemik Wallace Carothers, který spáchal v dubnu 1937 sebevraždu a využití nylonu se nedožil. První kartáček s nylonovými vlákny uvedla na trh firma DuPont 24. února 1938. Kartáček se nazýval „Doctor West’s Miracle Toothbrush“. Oproti kartáčkům z přírodních štětin měl velkou výhodu – jeho vlákna rychle schla. Tím odstartovala doba moderní zubní hygieny, kdy má každý svůj zubní kartáček. Od poloviny 19. století se začaly kartáčky vyrábět masově. V roce 1950 firma vylepšila složení vláken, aby nebyly hrubé a nepoškozovaly dásně.

Nyní již chyběl jen kartáček, který by čistil zuby tedy téměř sám. První kartáček na elektrický pohon přišel na trh v roce 1939 a byl vyrobený ve Švýcarsku. Tento kartáček byl však nevyhovující a zubům i dásním spíše škodil. Za kartáček moderní doby se dá považovat až elektrokartáček z roku 1987, který rotuje, a byl sestrojen v USA. Ten už byl téměř shodný se současnými elektrickými kartáčky. V dnešní době je možnost výběru kartáčku od manuálních až po elektrické, ať už s oscilačně-rotační nebo sonickou technologií.

Bc. Helena Kykalová, DiS.

https://www.glucadent.cz/ustni-a-zubni-hygiena/
https://nemoci-a-lecba.zdrave.cz/historie-ustni-hygieny/
https://www.hymanortho.com/the-history-of-tooth-brushing-and-toothpaste/
JANÁKOVÁ, Sabina. Srovnání oscilačně-rotační a sonické technologie u elektrických kartáčků. Praha, 2019. Bakalářská práce. UNIVERZITA KARLOVA, 3. LÉKAŘSKÁ FAKULTA, Stomatologická klinika. Vedoucí práce Mgr. Hedvika Zámostná Wünschová, DiS.
http://sihelska.stribro.cz/2014/04/historie-toaletnich-potreb-zubni-hygiena/
https://www.diente.cz/hygiena-nadevse
https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/2400019-jeste-pred-80-lety-si-lide-cistili-zuby-prasecimi-stetinami-pak-se-zrodil-moderni